Part 9

(88) A řekli předáci těch, kdož pyšni byli z lidu jeho: „Zajisté vypovíme tě, Šu'ejbe, i ty, kdož uvěřili s tebou, z města našeho, nenavrátíte-li se k náboženství našemu.“ Řekli: „Jakže? I když je nenávidíme?

(89) Vymyslili bychom lež o Bohu, kdybychom navrátili se k náboženství vašemu poté, když nás vysvobodil od něho Bůh, aniž lze nám vrátiti se k němu, leda že by chtěl tomu Bůh, Pán náš. Pán náš obsahuje všechny věci věděním svým. Na Boha spoléháme: Pane náš, rozhodni mezi námi a lidem naším dle spravedlnosti, neboť ty nejlepším jsi z rozhodčích.“

(90) I řekli předáci těch, kdož neuvěřili z lidu jeho: „Budete-li následovati Šu'ejba, pak zajisté záhubě propadli jste.“

(91) A zemětřesení přikvačilo na ně a nalezeni jsou zrána mrtvi, ležící na tváři v domech svých.

(92) Ti, kdož lhářem nazývali Šu'ejba, zmizeli, jakoby nikdy tam nebyli bydlili: ti, kdož lhářem nazývali Šu'ejba, propadli záhubě.

(93) I odvrátil se od nich a řekl: „Lide můj, v pravdě nyní oznámil jsem vám poselství Pána svého a dobrou dal jsem vám radu: však proč rmoutil bych se pro lid nevěřící?“

(94) Nikdy neposlali jsme proroka do města, aniž bychom nebyli před tím seslali protivenství a neštěstí na obyvatelstvo jeho, aby stali se pokornými.

(95) Pak zaměnili jsme zlo dobrem, až zapomněli a řekli: „I otce naše stíhala neštěstí i blaho.“ Pročež přikvačili jsme na ně z nenadání, když ničeho netušili.

(96) Však kdyby obyvatelé těchto měst byli uvěřili a báli se nás, byli bychom otevřeli jim požehnání nebes i země: však lží nazývali znamení naše a potrestali jsme je za skutky jejich.

(97) Zdaž jisti si byli obyvatelé těchto měst, že nepřijde na ně hněv náš za temnot nočních, když ve spánku pohříženi budou?

(98) Zdaž jisti si byli obyvatelé těchto měst, že nepřijde na ně hnev náš za jasného dne, když kratochvílím oddávati se budou?

(99) Zdaž bezpečni cítili se před prozíravostí Boha? Však nikdo necítí se bezpečným před prozíravostí Boha, vyjma těch, kdož záhubě propadli.

(100) Nebylo-liž přivedeno do poznání těch, kteří zdědili zemi po bývalých obyvatelích jejích, že kdybychom chtěli, trestem bychom je stihli za hříchy jejich a pečeť vtiskli bychom na srdce jejich, tak aby neslyšeli?

(101) Oněch měst ti vyložíme děje: přišli k nim proroci jejich s jasnými důkazy, však nechtěli uvěřiti v to, co před tím byli nazvali vylhaným. Takovýmto způsobem vtiskuje Bůh pečeť na srdce nevěřících.

(102) A neshledali jsme, že by většina jich dodržovala smlouvu, ale shledali jsme, že většina jich patří k prostopášným.

(103) Po těchto prorocích poslali jsme Mojžíše se znameními našimi k Faraonovi a předním z lidu jeho, však nespravedlivě zachovali se vůči nim: a hle, jaký byl konec zle činících!

(104) I řekl Mojžíš: „Ó Faraone, v pravdě prorokem jsem od Pána světů:

(105) Spravedlivo jest, abych pouze pravdu mluvil o Bohu: přisel jsem k vám s jasným důkazem od Pána vašeho: pročež vyšli syny Israele se mnou ze země.“

(106) Řekl Farao: „Přišel-lis se znamením, předveď nám je, jsi-Ii pravdomluvným.“

(107) I vrhl Mojžíš hůl svou na zemi a hle, změněna jest v hada zjevného!

(108) Vztáhl pak ruku svou a hle, bílou stala se v očích diváků!

(109) I řekli předáci z lidu Faraonova: „V pravdě muž tento jest kouzelníkem učeným!

(110) Rád by vypudil vás ze země vaší: nuž, co rozhodnete ve věci této?“

(111) Řekli: „Posečkej s ním a s bratrem jeho a vyšli do měst shromažďovatele,

(112) aby přivedli kde kterého kouzelníka učeného.“

(113) I přišli kouzelníci k Faraonovi, řkouce: „Zajisté, že dobrá odměna připadne nám, budeme-li my vítězi.“

(114) Řekl: „Ano, a mými nejbližšími oblíbenci budete.“

(115) Řekli: „Mojžíši, buď vrhni ty první hůl svou na zem, anebo my vrhneme naše.“

(116) Řekl: „Vrhněte vy!“ A když učinili tak, očarovali zraky lidu a postrašili jej a předvedli kouzla velká.

(117) Tehdy pak vnukli jsme Mojžíšovi: „Nyní vrhni hůl svou na zem.“ A hle, hůl jeho požrala vše, co byli vykouzlili.

(118) Tak jasně zjevena byla pravda a niveč rozpadlo se vše, co oni dělali.

(119) I poraženi tak byli na místě a odtíhli zahanbeni.

(120) Však ostatní kouzelníci padli na tváře své,

(121) řkouce: „Uvěřili jsme v Pána všehomíra,

(122) Pána Mojžíše a Árona.“

(123) Řekl Farao: „Jakže! Vy uvěřili jste v něho dříve, než dal jsem vám k tomu svolením? Toto zajisté jest vychytralost, kterou schytrale vymyslili jste v tomto městě, abyste způsobili vyjití obyvatelstva z něho. Však brzy zvíte!

(124) Dojista dám uříznouti vám ruce a nohy křižmo a pak na kříž pověsiti dám vás všechny!“

(125) Řekli: „Zajisté navrátíme se k Pánu svému!

(126) A ty mstíš se na nás jen proto, že uvěřili jsme ve znamení Pána svého, když předvedena nám byla. Pane náš, popřej nám vytrvalosti a dej zemříti nám co odevzdaným do vůle tvé.“

(127) Tehdy řekli předáci z lidu Faraonova: „Zdaž dovolíš, aby vyšel Mojžíš s lidem svým a zlořádem naplňoval zemi a opustil tebe i bohy tvé?“ Řekl: „Pobíjeti budeme syny jejich a živiti budeme dcery jejich: a tak zůstaneme svrchovanými pány jejich.“

(128) I řekl Mojžíš k lidu svému: „Volejte k Bohu o pomoc a vyčkávejte trpělivě, neboť země patří Bohu a on dává ji dědictvím těm ze služebníků svých, kterým chce. A šťastný konec bude bohabojných.“

(129) Řekli: „Byli jsme utištěni před tím, než's přišel a utištěni jsme i po příchodu tvém.“ Řekl: „Možná, že Bůh zahladí nepřátele vaše a učiní vás nástupci jejich v zemi, aby viděl, jak vy se zachováte.“

(130) Již před tím dali jsme pocítiti lidu Faraonovu neúrody a nedostatku plodin země, aby začali přemítati.

(131) A když potkalo je co dobrého, řekli, „To nám patří.“ Však když zasáhlo je neštěstí, přičítali to Mojžíšovi a těm, kdož byli s ním. Ale což nebylo neštěstí jejich určeno Bohem? Nicméně většina jich nebyla si toho vědoma.

(132) A řekli: „Byť předvedl's nám jakékoli znamení, abys očaroval nás jím, nebudeme ti věřiti.“

(133) A poslali jsme na ně potopu a kobylky a hmyz a žáby a krev, co jasné důkazy: však pýchou naplněni byli a stali se lidem provinilým.

(134) A když zasaženi byli některou ranou, řekli: „Ó Mojžíši, pros za nás u Pána svého dle smlouvy, kterou učinil s tebou, aby zbavil nás této rány. Zajisté uvěříme ti a jistotně pošleme syny Israele, aby vyšli s tebou.“

(135) Však když zbavili jsme je rány a vypršela smluvená lhůta, hle, nedodrželi slova svého.

(136) I pomstili jsme se nad nimi a utopili jsme je v moři, protože lží nazývali znamení naše a byli k nim lhostejnými.

(137) A dědictvím dali jsme lidu, jenž slabým byl, východní i západní končiny země, jimž byli požehnali jsme: i naplnilo se slovo Pána tvého krásné nad syny Israele proto, že trpělivě vyčkávali; a zničili jsme díla Faraonova a lidu jeho, jakož i stavby jejich.

(138) A dali jsme synům Israele přejíti moře i přišli do země, jejíž obyvatelé ctili modly. I řekli: „Ó Mojžíši, učiň nám Boha podobného bohům jejich.“ Řekl, „Vyť v pravdě jste lidem nevědomým:

(139) neboť to, co konají lidé tito, zahlazeno bude a niveč uvedeno veškeré konání jejich.“

(140) Řekl dále: „Zdaž jiného hledati budu pro vás boha, mimo Boha, jenž vyznamenal vás nad veškerenstvem?“

(141) A (pomněte), jak vysvobodili jsme vás z rukou lidu Faraonova, jenž nejhorším utlačoval vás zlem, zabíjeje syny vaše a ponechávaje na živu dcery vaše: v tom zajisté zkouška byla od Pána vašeho velká.

(142) A stanovili jsme schůzi s Mojžíšem na třicet nocí a doplnili jsme ji pak (dalšími) deseti, takže celkem trvání jeho s Pánem jeho bylo čtyřicet nocí. I řekl Mojžíš k bratru svému Áronovi: „Zastupuj mne nad lidem mým a jednej s ním spravedlivě a nenásleduj stezky zle činících.“

(143) A když dostavil se Mojžíš k určené schůzi a Pán jeho mluvil k němu, řekl: „Pane můj, ukaž se mi, abych na tě hleděti mohl.“ Řekl Bůh: „Mne nespatříš: však pohlížej směrem k hoře a zůstane-li nehybnou na svém místě, tehdy spatříš mne.“ A když zjevil se na hoře Pán jeho, v prach obrátil ji: Mojžíš pak, jako bleskem zasažen, padl na zem v bezvědomí. Když Pak přišel k sobě, řekl: „Chvála budiž Tobě. Kajícně obracím se k Tobě a jsem prvním z věřících.“

(144) Řekl Bůh: „Mojžíši, mezi všemi lidmi vyvolil jsem tě, abys zvěstoval poselství mé a slova má: přijmi tudíž, což zjevuji ti, a bud vděčný.“

(145) A napsali jsme mu na deskách napomenutí o všech věcech a vysvětlení ohledně všech věcí, řkouce: „Vezmi je s pevným rozhodnutím a nařiď lidu svému, aby zachovával je dle nejlepšího jich obsahu: jinak ukáži vám obydlí prostopášných.

(146) Odvrátím od znamení svých všechny, kdož neprávem v pýše si libují na zemi, neboť i když spatří všemožná znamení naše, neuvěří v ně; a i když spatří cestu pravého vedení, nepřijmou ji za stezku svou, však spatří-li stezku bludu, přijmou ji za stezku svou: proto, že vylhanými nazývali znamení naše a byli k nim lhostejnými.

(147) Bezvýsledna budou veškerá konání těch, kdož vylhanými nazývali znamení naše a za lež prohlašovali setkání s Bohem v životě budoucím. Zdaž jinak mají býti odměněni, než dle toho, jaké byly skutky jejich?“

(148) A učinil si lid Mojžíšův za nepřítomnosti jeho ze šperků svých tele jako živé, bučící: však což neviděli, že nemůže k nim promluviti, aniž vésti je cestou pravou? Učinili si je božstvem a stali se nepravostnými.

(149) Ale když zkroušeně se káli, shledavše, že zbloudili, řekli: „V pravdě, nesmiluje-li se nad námi Pán náš a neodpustí nám, jistě octneme se mezi těmi, kteří záhubě propadli.“

(150) A když vrátil se Mojžíš k lidu svému, rozhněván a lítostí naplněn, řekl: „Hanba tomu, co učinili jste za zády mými! Či chcete uspíšiti soud Pána svého?“ I mrštil deskami o zem a popadnuv bratra svého, za hlavu, přitáhl jej k sobě. Řekl tento: „Ó synu matky mé, zbavil mne moci mé lid, a málem byli by mne zabili. Nenech nepřátelům mým radovati se nade mnou a nepovažuj mne za patřícího k lidem nepravostným.“

(151) Řekl Mojžíš: „Pane můj, odpusť mně i bratru mému a uveď nás do milosrdenství svého, neboť ty nejslitovnějším jsi ze slitovných!“

(152) Ty pak, kdož učinili si tele božstvem, stihne hněv Pána jejich a pohana v životě pozemském: takovýmto způsobem odměněni budou vymýšlitelé lží.

(153) Však k těm, kteří spáchavše zlé skutky, obrátili se na pokání a uvěřili, bude pak Pán tvůj odpouštějícím a slitovným.

(154) A když utišil se hněv Mojžíšův, zvedl desky se země: a v písmu jejich obsaženo bylo vedení a milosrdenství těm, kdož bojí se Pána svého.

(155) A vybral Mojžíš sedmdesáte mužů z lidu svého ke stanovené schůzce s námi. A když zemětřesení přikvačilo na ně, řekl: „Pane můj, kdybys byl chtěl, byl bys zahladil je i mne dříve. Zdaž zahubiti chceš nás pro skutky pošetilců mezi námi? Zajisté byla to jen zkouška od tebe: jí dáváš zblouditi, komu chceš, a jí vedeš cestou pravou, koho chceš. Tys ochráncem naším: odpusť nám a smiluj se nad námi, neboť tys nejšlechetnějším z odpouštějících.

(156) A přiřkni nám dobrý úděl v životě tomto i budoucím, neboť my zajisté k tobě vedeni jsme.“ Řekl Bůh: „Trestem svým postihnu, koho budu chtíti, a milosrdenství mé objímá všechny věci: je přiřknu údělem těm, kdož báti se budou a budou dávati povinnou almužnu a věřiti ve znamení naše:

(157) těm, kteří následovati budou vyslance, proroka z lidu, jejž naleznou předpověděného jim v Zákoně i Evangeliu: jenž napomínati je bude k dobru a odvraceti je bude od špatností: a dovolovati jim bude věci dobré a zakazovati jim bude věci špatné: jenž ulehčovati jim bude břímě jejich a uvolňovati okovy je tížící. Těm, kteří uvěří v něho, jej posilnovati budou a jemu pomáhati, a následovati budou světlo, sestoupivší s ním s hůry: těm zajisté dobře povede se.“

(158) Rci: „Ó lidé, jáť zajisté jsem prorokem Boha, poslaným k vám všem: Onoho, jemuž přináleží panství nebes a země: není jiného boha, kromě něho: on dává život i usmrcuje. Tudíž věřte v Boha a ve vyslance jeho, proroka z lidu, jenž věří v Boha a slova jeho: jej následujte, abyste vedeni byli stezkou pravou.“

(159) A jsou někteří mezi lidem Mojžíšovým, již vedou druhé dle pravdy a dle ní jednají spravedlivě.

(160) A rozdělili jsme je na dvanácte kmenů a pokolení a vnuknuli jsme Mojžíšovi, když o napojení žádal jej lid jeho: „Udeř holí svou o skálu“: a vytrysklo z ní dvanácte pramenů a každé pokolení vědělo, který určen jest mu k pití. A zastínili jsme je mračny, z nichž seslali jsme jim mannu a křepelky: „Požívejte z dobrých věcí, které za potravu dali jsme vám.“ Neuškodili tedy nám, nýbrž na sobě samých se prohřešili.

(161) A když řečeno bylo jim: „Přebývejte v tomto městě a jezte z potravin jeho, kdekoli zachce se vám, ale rcete „Hittatun“ a při vstupu do brány jeho padejte na tváře své: tehdy odpustíme vám hříchy vaše a rozmnožíme dobrodiní svá nad těmi, kdož dobře činí.“

(162) Tu nepravostní mezi nimi zaměnili slovo jim předepsané za jiné i seslali jsme na ně trest s nebe za nepravost jejich.

(163) A taž se jich na město, ležící na břehu moře, jehož obyvatelé znesvěcovali den sobotní, když ryby objevovaly se ve vodě v den sobotní a nepřicházely v jiný den. Takovým způsobem zkoušeli jsme je pro nešlechetnost jejich.

(164) A když někteří z nich pravili: „Proč napomínáte lid, který bud zahladí Bůh, aneb krutým potresce trestem?“ odpověděli varovatelé: „Abychom omluvu měli před Pánem svým a v naději, že snad báti se budou Boha.“

(165) A když zapomněli to, nač upamatováni byli, vysvobodili jsme ty, kteří zabraňovali činění zla a seslali jsme na nepravostné trest přísný za nešlechetnost jejich.

(166) A když vyzývavě setrvávali v tom, co zapovězeno jim bylo, řekli jsme k nim: „Buďte opicemi hnanými.“

(167) A provolal tehdy Pán tvůj, že jistotně pošle na ně národ, jenž dá jim zakusiti nejhoršího trestu, až do dne zmrtvýchvstání, neboť Pán tvůj zajisté rychlým jest v trestání, a velkým v odpouštění a slitovným.

(168) A rozdělili jsme je na zemi v národy: některé z nich spravedlivé jsou, některé pak nikoliv: na zkoušku postavili jsme je věcmi dobrými i zlými, aby k nám se navrátili.

(169) A po nich nástupci jejich nastoupili jich místo a zdědili Knihu: a béřou pomíjející statky tohoto světa, řkouce: „Bude nám odpuštěno,“ a když dány jsou jim znovu podobné statky, opětně je přijímají. Nebyla-li však přijmuta od nich smlouva samotné Knihy, že nebudou jiného mluviti o Bohu, než pravdu? Vždyť přece učí se obsahu Knihy: a obydlí světa budoucího jest zajisté lepším pro bohabojné. Což toho nepochopíte?

(170) Ale ti, kdož pevně přidržují se Knihy a zachovávají modlitbu, nechť jsou jisti, že nepřipustíme, aby ztracena byla odměna spravedlivých.

(171) A když v otřesu pozvedli jsme horu nad hlavy jejich, podobnou stínu, a domnívali se, že spadne na ně, řekli jsme: „Vezměte, což dáváme vám s pevným rozhodnutím a buďte pamětlivi slov našich, abyste báli se Boha.“

(172) A když Pán tvůj vzal veškeré potomstvo, jež vzejíti mělo z ledví synů Adamových a dal složiti jim svědectví proti sobě samým, řekl: „Nejsem-liž Pánem vaším?“ Řekli: „Ano, dosvědčujeme to.“ To proto, aby neřekli v den zmrtvýchvstání: „V pravdě, nebylo nám to známo.“

(173) A abyste nemohli říci: „Vždyť přece otcové naši dávali Bohu společníky dříve a my jsme potomstvem jejich pozdějším: zdaž zahladiti chceš nás za to, co činili lehkovážní?“

(174) Takovýmto způsobem vykládáme jasně znamení svá: a snad navrátí se k Bohu.

(175) Zopakuj jim případ onoho, jemuž dali jsme jedno znamení naše a jenž odvrátil se od něho a Satan přijal jej mezi následovníky své, takto zapadl mezi svedené.

(176) Kdybychom byli chtěli, byli bychom povýšili jej tímto znamením: však on zůstal lpěti na zemi a následoval choutky své. Podoben jest psu, jenž štěká a vyplazuje jazyk, když dorážíš naň i když necháš jej pokojem. Takovými též jsou oni, kdož lží nazývají znamení naše: vypravuj jim tudíž tyto příběhy, aby mohli přemýšleti.

(177) Špatné jest podobenství těch, kteří lží nazývají znamení naše a sami proti sobě se prohřešují.

(178) Ten, jejž Bůh vede, dobře jest veden, a ti, které zavádí, záhubě propadnou.

(179) Velký počet Džinnů a lidí stvořili jsme pro peklo: srdce mají, jimiž ničeho nechápou, oči mají, jimiž ničeho nevidí, uši maji, jimiž ničeho neslyší. Dobytčatům podobni jsou, ba ještě hlouběji upadají v blud, než dobytčata: toto jsou ti, kdož nedbají.

(180) Nejkrásnější jména patří Bohu: těmito volejte jej a straňte se těch, kdož překrucují jména jeho: ti odměněni budou za skutky své.

(181) A jest lid mezi těmi, které stvořili jsme, jenž vede druhé cestou pravou a dle pravdy řídí skutky své;

(182) však ty, kdož lží nazývali znamení naše, ponenáhlu přivedeme v úpadek způsobem, který netuší:

(183) popřeji jim dlouhé lhůty a zajisté lest má ukáže se zdatnou.

(184) Zdaž konečně nepřijdou k názoru, že soudruh jejich není posedlý zlým duchem, nýbrž jest jen varovatelem zjevným?

(185) Zdaž neobrátí pohled svůj ke království nebes a země a ke všemu, co stvořil Bůh, aby pátrali, zda snad nepřiblížil se konec lhůty jejich? A ve které jiné vyprávění věřiti budou poté, (když odmítli Korán)?

(186) Ten, jejž zavede Bůh, nenajde vůdce a blouditi bude bez vodítka v bludu svém.

(187) Dotazovati budou se tě na hodin: na kdy určen jest příchod její? Rci: „Pouze Pán můj ví: nikdo jiný nemůže stanoviti dobu příchodu jejího. Těžkou spočívá vahou na nebi i na zemi a přijde jen z nenadání na vás.“ Tázati budou se tě na ni, jakobys byl v to zasvěcen. Rci: „Pouze Bůh má o tom vědomost: nicméně většina lidí není si toho vědoma.“

(188) Rci: „Není v moci mé přivoditi na sebe prospěch, neb škodu: vyjma dle vůle boží. Kdyby známy mi byly věci skryté, mohl bych žíti v hojnosti dobra a zlo nikdy by se mne netklo: však já jen varovatelem jsem a věštitelem radostných zpráv lidu věřícímu.“

(189) Onť jest to, který stvořil vás z jediné bytosti, a z ní utvořil manželku její, aby přebývala s ní: a když muž poznal ženu svou, nesla zprvu lehké břímě: pak když těžkým stalo se, volali oba k Bohu, Pánu svému, „Dáš-li nám hodného syna, budeme ti za to vděčni.“

(190) Však když Bůh dal jim hodného syna, místo díků dali mu společníky odplatou za dar jeho: ale Bůh daleko povýšen jest nade všechna božstva, jež za společníky mu dáváte.

(191) Zdaž spolčovati budou s Bohem něco, co ničeho nestvořilo, nýbrž bylo stvořeno,

(192) božstva, jež v ničem nejsou s to, aby pomohla jim, aniž sobě samým pomoci mohou?

(193) A když voláte je k pravému vedení, nenásledují vás: jedno jest jim, voláte-li je, anebo mlčíte-li.

(194) Zajisté ti, které vzýváte vedle Boha jediného, služebníky jeho jsou stejně jako vy: jen volejte k nim a vizte, zda vyslyší vás — jste-li pravdomluvnými!

(195) Mají-liž nohy k chůzi? Ruce k uchopení? Oči k vidění? Uši k slyšení? Rci: „Nuž volejte k těm, jež za společníky dáváte Bohu a vymýšlejte lsti proti mně: rychle, nečekejte!“

(196) V pravdě, mým zastáncem jest Bůh, jenž seslal Knihu: onť zastáncem jest spravedlivých.

(197) Však ti, jež vzýváte vedle něho, nemohou přispěti vám ku pomoci, aniž mohou pomoci sobě samý.

(198) A když voláš je k pravému vedení, neslyší tě: a vidíš je vzhlížeti k tobě, však nevidí.

(199) Přidrž se shovívavosti a povzbuzuj k dobru a straň se nevědomých.

(200) A když zlá ponuknutí Satana znepokojují tě, hledej útočiště u Boha, neboť on vše slyší a ví.

(201) Zajisté, když bohabojných dotkne se nějaký přelud, vzbuzený Satanem, připomenou si Boha a ihned jasně vidí oči jejich.

(202) Bratři jejich pouze prodlužují setrvávání jejich v bludu: pak nemohou z něho se vyprostiti.

(203) A když nepřijdeš k nim se znamením, řeknou: „Ještě's nevybral si nějaké?“ Rci: „Jáť zajisté jen následuji to, co vnuknuto mi bylo od Pána mého: toto jasné jsou důkazy vám od Pána vašeho a pravé vedení a milosrdenství lidu věřícímu.“

(204) A když čten jest Korán, naslouchejte v tichosti, abyste účastni byli smilování.

(205) Mysli na Boha v nitru svém, v pokoře a skrytosti, však nevyslovuj hlasitě jména jeho: čiň tak zrána i zvečera a nebuď z těch, kteří (na to) nedbají.

(206) Neboť i ti, kdož kolem Pána tvého stojí, nejsou pyšnými, nýbrž slouží mu a vyvyšují jej ve slávě jeho a padají před ním na tváře své.

Al-Anfaal

Madinan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Dotazovati budou se tě ohledně KOŘISTI. Rci: „Kořist patří Bohu a proroku. I bojte se Boha a dohodněte se mezi sebou, a poslušni buďte Boha a proroka jeho, jste-li věřícími.

(2) Věřící jsou pouze ti, jichž srdce zachvívá se bázní, když vysloveno jest jméno Boha a jichž víra rozmnožena jest pokaždé, kdyz čtena jsou jim znamení jeho, a kteří (plně) spoléhají na Pána svého:

(3) kteří zachovávají modlitbu a rozdávají štědře z toho, čímž jsme je obdařili;

(4) tito jsou pravými věřícími: pro ně připraveny jsou stupně odměny u Pána jejich a odpuštění a obdaření hojné.

(5) (Pomni), jak Pán tvůj způsobil, abys vyšel z domu svého s poselstvím pravdy a jak část věřících činila tak pouze nerada.

(6) Přeli se s tebou ohledně pravdy poté. když jasně (jim) byla ukázána, jakoby vlečeni byli k smrti před vlastními zraky.

(7) Tehdy přislíbil vám Bůh, že vydá jeden z oddílů v ruce vaše: a přáli jste si, aby nebyl to oddíl silnějsí; však Bůh chtěl dokázati pravdu slovy svými a zničiti do posledniho nevěřící:

(8) aby dokázal pravdivost pravdy a zničil ničemnost i kdyby odporno to bylo provinilým.

(9) Když vzývali jste Pána svého o přispění a vyslyšel vás: „Propůjčím vám tisíc andělů ku pomoci, řadu za řadou“:

(10) k čemuž jinému učinil vám Bůh tento slib, než aby radostnou byl vám zprávou a aby uklidněna byla jím srdce vaše? Neboť není pomoci, vyjma u Boha: Bůh zajisté mocný jest a moudrý.

(11) (Pomněte), když zahalil vás spánkem jistotou od něho, a seslal vém s nebe vodu, aby očistil jí vás, aby jí sejmul s vás poskvrnění Satana, aby opásal srdce vaše a upevnil jí kroky vaše.

(12) Tehdy vnukl Pán tvůj andělům: „Zajisté budu s vámi: dodejte tedy odvahu věřícím. Vrhnu postrach v srdce těch, kdož neuvěřili a vy bijte je v šíje jejich a utínejte konečky všech prstů jejich:

(13) to proto, že odštěpili se od Boha a proroka jeho. A kdokoli odpadne od Boha a proroka jeho, zví, že Bůh zajisté přísným jest v trestání.

(14) Totoť jest odměna vaše: okuste jí! V pravdě, trest ohně přichystán jest nevěřícím.

(15) Vy, kteří jste uvěřili, potkáte-li nevěřící táhnoucí ve sboru válečném, neobracejte se k nim zády,

(16) neboť kdo obrátí se k nim zády v den onen, — leda že učiní tak, aby k novému chystal se útoku, aneb spojil se s jiným oddílem, — ten přivodí na se hněv boží a příbytkem jehobude peklo: špatné to bude obydlí!

(17) Tedy nezabíjeli jste je vy, nýbrž Bůh zabíjel je, a když vrhal's střely, nebyl's to ty, jenž vrhal je, nýbrž Bůh je vrhal, aby vyzkoušel věřící dobrou zkouškou, jím poslanou: neboť Bůh vše slyší a ví.

(18) To proto, že Bůh v pravdě chtěl niveč obrátiti úklady nevěřících.

(19) Přáli jste si, (nevěřící), rozhodnutí vítězství: nuže, přišlo vám vítězství. Skončíte-li tedy, bude to lépe pro vás, obnovíte-li boj, též mi jej obnovíme a neprospějí vám pranic pluky vaše, i kdyby rozmnožily se počtem: neboť Bůh zajisté jest s věřícími.

(20) Vy, kteří jste uvěrili, buďte poslušni Boha a proroka jeho a neodvracejte se od něho, nyní, když posloucháte:

(21) a nebuďte jako oni, kteří říkají: „Slyšeli jsme“ a neposlouchají,

(22) neboť zajisté nejhoršími dobytčaty před Bohem jsou hluší a němí a ti, kteří nechápou.

(23) Kdyby Bůh byl věděl o něčem dobrém v nich, byl by jim dal slyšeti: však i kdyby byl dal jim slyšeti, byli by odvrátili se a vzdálili.

(24) Vy, kteří jste uvěřili, poslyšte vyzvání Boha a proroka, když zve vás k tomu, co dává život vám: a vězte, že Bůh vstupuje mezi člověka a srdce jeho, a že k němu budete shromážděni.

(25) A bojte se pokušení, neboť ono nepostihuje pouze ony, kdož nepravostnými jsou mezi vámi: a vězte, že Bůh přísný jest v trestání.

(26) A (pomněte), když malý byl vás počet a slabými byli jste v zemi, a báli jste se, aby nevyhladili vás lidé: tehdy útočiště dal vám a posílil vás pomocí svou a dobrou opatřil vás výživou, abyste mu byli povděčni.

(27) Vy, kteří jste uvěřili, nezrazujte Boha a proroka a nebuďte zrádnými v závazcích svých vědomě.

(28) Vězte, že statky a děti vaše jsou pokušením vám a že u Boha odměna jest velká.

(29) Vy, kteří jste uvěřili, budete-li se báti Boha, on učiní vám rozlišení a promine vám špatné skutky vaše a odpustí vám: neboť Bůh jest nesmírný v milosrdenství svém.

(30) A (pomni), když nevěřící strojili ti úklady, aby uvěznili tě, neb zavraždili tě, anebo vypudili tě: proti úkladům jejich Bůh strojil úklady a Bůh zajisté jest nejobratnějším z těch, kdož léčky kladou.

(31) A když čtena byla jim znamení naše, řekli: „Již slyšeli jsme to. A kdybychom chtěli, mohli bychom stejná rčení pronášeti: jsouť to pouze bájky starých.“

(32) A když řekli: „Velké Bože, je-li toto skutečně pravdou, přicházející od tebe, dšti na nás kamení s nebes, nebo pošli na nás trest bolestný!“

(33) Však netrestal jich Bůh, pokud tys byl mezi nimi, aniž trestatelem jich chtěl býti Bůh, když za odpuštění vzývali jej.

(34) Ale nebude jinak, než že potresce je Bůh, když zapuzovati budou věřící od modlitebnice posvátné, ač nejsou strážci jejími: pouze bohabojní jsou strážci jejími, však většina jich není si toho vědoma.

(35) A modlitbou jejich v domě posvátném bylo pouze hvízdání a tleskání rukou. „Okuste tudíž trestu za zarytou nevíru svou!“

(36) Ti, kdož nevěří, rozdávají jmění svá, aby odvrátili druhé od stezky boží: nuž nechť utratí je! Pak ve smutek bude jim to obráceno a poraženi budou: a ti, kdož nevěří, v ohni pekelném budou shromážděni,

(37) aby Bůh rozděliti mohl zlé od dobrých a položiti zlé jednoho na druhého a nahromaditi je v jednu kupu a uvrci pak v peklo: tito pak záhubě propadnou.

(38) Řekni těm, kteří nevěří, že odpustí jim Bůh vše minulé, přestanou-li: však vrátí-li se k nevíře, mají před sebou příklad v osudu národů předešlých.

(39) I bojujte proti nim, dokud nebude vyhlazeno pokušení a dokud veškeré náboženství nebude než Boha jediného: však přestanou-li, Bůh zajisté dobře pozoruje skutky jejich.

(40) Ale obrátí-li se zpět, věztež, že Bůh ochráncem jest vaším: nejlepším ochráncem a nejlepším pomocníkem!