Part 24
(32) A kdo nepravostnějším
jest toho, jenž lže o Bohu a vylhanou nazývá pravdu,
když přinesena jest mu? Zdaž nebude v pekle obydlí (schystáno)
pro nevěřící?
(33) Však ten, jenž
přináší pravdu a věří v ni — ti
zajisté jsou bohabojni.
(34) Jim (schystáno) jest, cokoliv přejí si, u Pána
jejich: takováto bude odměna těch, kdo dobře
činí:
(35) aby tak odejmul od nich Bůh
nejhorší z toho, co konali, a odměnil je odměnou jejich
za nejlepší z toho, co konali.
(36) Což není Bůh postačitelným
(ochráncem)
služebníku svému? Nicméně, oni tě straší
těmi, jež uctívají vedle něho! Však tomu,
jejž Bůh zavádí (v
blud), není vůdce;
(37) a tomu, jejž Bůh (dobře)
vede, není svůdce. Což není Bůh mocný,
Pán pomsty?
(38) Kdybys tázal se jich: „Kdo
stvořil nebe a zemi?“ řeknou zcela jistě: „Bůh.“ Rci: „Co
míníte? Kdyby Bůh chtěl postihnouti mne
protivenstvím, zdaž ony, jež uctíváte vedle
Boha, mohly by odejmouti protivenství to ode mne — a kdyby Bůh
popřáti chtěl mi milosrdenství, zdaž ony mohly by
zadržeti je ode mne?“ Rci: „Bůh jest oporou mojí: na něho
spoléhají spoléhající.“
(39) Rci: „Lide můj, jednejte dle
nejlepší možnosti své, já (taktéž) činiti budu: a pak zvíte,
(40) na koho přijde trest
potupný a na koho padne trest trvalý!“
(41) Zajisté pak seslali jsme ti Knihu pro
lidstvo v pravdě: a kdo přiveden jest jí (na cestu pravou),
k jeho vlastnímu jest to prospěchu: a kdo zbloudil, bloudí
ve svůj vlastní neprospěch. Ty pak nejsi nad nimi
poručníkem!
(42) Bůh béře k sobě
duše v hodině smrti a (taktéž) ony, jež neumírají, v
době spánku: zadržuje pak u sebe ty, jimž přisoudil
smrt, a posílá zpět druhé, až do lhůty
předurčené. Zajisté v tomto znamení jsou lidem přemýšlivým.
(43) Že vzali si vedle Boha
přímluvce? Rci: „I když nemají moci nad
ničím, aniž mají rozum.“
(44) Rci: „Veškerá
přímluva jest u Boha: jemu přináleží
panství nebes i země: a k němu pak budete navráceni.“
(45) Když zmíněno jest
jméno Boha Jediného, smršťují se (nevolí) srdce těch, kdož
nevěří v život budoucí: a když zmíněna
jsou jména božstev vedle něho, hle, radostí jsou
naplněni.
(46) Rci: „Velký Bože,
Stvořiteli nebes i země, jenž znáš věci skryté
a zřejmé: ty rozsoudíš mezi služebníky
svými ohledně toho, v čem rozcházeli se (míněním)!“
(47) A kdyby nepravostným patřilo
vše, což na zemi jest, vesměs, a ještě jednou tolik k
tomu, rádi by vykoupili se tím od útrap trestu v den
zmrtvýchvstání, když zjeví se jim od Boha to,
nač nebyli počítali.
(48) A zjeví se jim špatnosti
toho, co si vydobyli, a obklopí je to, z čeho si byli
šašky tropili.
(49) Když protivenství dotkne
se člověka, volá k nám (o
pomoc): poté pak, když zahrnuli jsme jej
dobrodiním svým, říká: „Bylo mi dáno
jen následkem mého vědění.“ Nikoliv, byla to pouze
zkouška, však většina jich si toho není vědoma!
(50) Tak právě
říkali ti, kdož byli před nimi, a co prospělo jim
to, co si vydobyli?
(51) A postiženi byli špatnostmi
toho, co si vydobyli: a ty, kdož nepravostni jsou z těchto, též
postihnou špatnosti toho, co si vydobyli, aniž by to mohli
znemožniti.
(52) Což nevědí, že
Bůh hojně rozdává dary své, komu chce, aneb
odměřuje je? Zajisté v tomto znamení jsou lidu
věřícímu.
(53) Rci: „Ó služebníci
moji, kdož výstředné chovali jste se proti sobě
samým, nezoufejte ohledně milosrdenství božího:
Bůh zajisté odpouští viny veškeré, neb on
odpouštějící jest a slitovný.
(54) I obraťte se kajícně
k Bohu a odevzdejte se do vůle jeho, dříve než
přijde vám trest: pak již nebude vám pomoženo!
(55) A následujte to
nejlepší, co sesláno vám bylo od Pána
vašeho, dříve než přijde na vás trest z
nenadání, aniž byste toho tušili.
(56) Aby nemohla říci
duše: ‚Běda mi za to, co opomenul jsem (v
povinnosti) vůči Bohu a že byl
jsem z vysměvačných!‘
(57) Aneb říci: ‚Kdyby Bůh
byl mne uvedl (na pravou cestu), byl bych patřil k bohabojným.‘“
(58) Aneb říci, když
spatří trest: „Kdyby bylo mi návratu (na zemi), byl bych z
těch, kdož dobře činí.“
(59) „Ano! Již byla přišla
ti znamení má a vylhanými nazval's je a pyšným
byl's a z nevěřících!“
(60) A v den
zmrtvýchvstání spatříš ty, kdož
lhali o Bohu, s tvářemi zčernalými: zdaž nebude v
pekle příbytek hrdopýšků?
(61) Zachrání pak Bůh
ty, kdož báli se jej, v místě bezpečném: nedotkne
se jich zlo, aniž budou zarmouceni.
(62) Bůh Stvořitelem jest
všeho a on nade vším má poručenství;
(63) jemu patří
klíče nebes a země; a ti, kdož nevěří ve
znamení jeho, dojista záhubě propadnou.
(64) Rci: „Zdaž co jiného, než
Boha budete nakazovati mi, abych uctíval, ó nevědomci"„
(65) Vždyť již vnuknuto bylo
tobě i těm, kdož před tebou byli, že spolčoval-li
bys co s Bohem, niveč uvedeno bylo by dílo tvé a ty dojista byl bys
z těch, kdož záhubě propadli.
(66) Naopak: Boha jen uctívej a
buď jedním z vděčných!
(67) Neoceňují Boha dle pravé
ceny jeho, ač země celičká bude hrstí hlíny
v ruce jeho v den zmrtvýchvstání a nebesa stočena
budou v pravici jeho. Chválen budiž a vysoko povýšen
nad to, co spolčujete s ním!
(68) A zatroubeno bude na roh i zemře
vše, což na nebi jest a na zemi, vyjma toho, co bude chtít
Bůh: pak zatroubeno bude po druhé a hle, (všichni) vstanou, (kolkolem) se rozhlížejíce.
(69) A zazáří země
světlem Pána svého, a vyložena bude Kniha (věčná)
a předvedeni budou proroci a svědkové: rozsouzeno pak bude mezi nimi
dle pravdy, a nikomu nebude ukřivděno.
(70) A odměněna bude
každá duše dle skutků svých: Bůh pak nejlépe
ví, co kdo činí.
(71) A hnáni budou ti, kdož
neuvěřili, k peklu ve SBORECH : když dojdou k němu,
otevřeny budou brány jeho a řeknou jim strážci
jeho: „Což nepřišli k vám proroci ze středu
vašeho, předčítajíce vám znamení
Pána vašeho a varujíce vás před
setkáním (s ním) v tento den váš?“ Řeknou: „Ano.“
Ale tu již pronešen bude ortel nad
nevěřícími.
(72) I řečeno bude (jim): „Vstupte
do bran pekla, v němž (přebývati) budete věčně!“ Jak špatné
bude přebývání hrdopýšků!
(73) A hnáni budou ti, kdož
báli se Pána svého, k zahradě (ráje) ve SBORECH: a když dojdou k ní, a
otevřeny jsou brány její, řeknou jim
strážci její: „Pokoj budiž s vámi!
Dobrými jste byli: pročež vstupte do ní (k přebývání) věčnému:“
(74) I řeknou: „Chvála Bohu,
jenž v pravdě dodržel nám slib svůj a dal
dědictvím nám zemi; nyní pak obývati
můžeme v zahradě (ráje), kdekoliv bychom chtěli. Jak
krásná jest odměna (dobře) pracujících!
(75) A spatříš
anděly, kroužící kol trůnu božího,
vyvyšující Pána svého ve chvále jeho; a
rozsouzeno bude mezi nimi dle pravdy, a řečeno bude: „Chvála
Bohu, Pánu veškerenstva!“
Al-Ghaafir
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Há. Mím.
(2) Seslání Knihy od Boha,
Mocného, Moudrého!
(3) Jenž odpouští viny a
přijímá pokání, přísný jest
v trestání, dlouhé má strpení: není Boha,
kromě něho; a k němu vede cesta (návratu).
(4) Nehádá se ohledně
znamení božích nikdo, vyjma těch, kdož
neuvěřili: nech nemátne tě jejich chození semo
tamo v zemi.
(5) Před nimi lhářem
nazval Noema lid jeho a spojenci učinili tak po nich: silně zasazoval
se každý národ proti proroku svému, snažíce se
zmocniti se jej, a odporovali mu nepravdou, aby utlumili v něm pravdu.
Však udeřil jsem na ně: a jaký byl trest můj!
(6) A stejně tak pronesen byl
rozsudek nad těmi, kdož neuvěřili: zajisté budou obyvateli
ohně!
(7) Ti, kdož nesou trůn a ti,
kdož obklopují jej, vyvyšují Pána svého ve
chvále jeho a věří v něho: a prosí za
odpuštění pro ty, kdož uvěřili: „Pane
náš, ty obestíráš vše milosrdenstvím
a věděním svým: pročež odpusť těm, kdož
kajícně obrátili se k tobě a následují
stezku tvou: ochraň je před trestem plamene (pekelného) —
(8) Pane náš — a uved je v
zahrady Edenu, kterés přislíbil jim a těm, kdož
spravedlivi byli z otců jejich a manželek jejich a potomstva jejich:
tyť zajisté mocný jsi, moudrý!
(9) A chraň je před,
špatnostmi, neb nad tím, jejž před špatnostmi
ochráníš dne onoho, zajisté smiloval ses; a toto bude
blaženost velká.“
(10) Zajisté pak zavoláno bude na
ty, kdož neuvěřili: „V pravdě nenávist Boha
větší jest nenávisti vaší vůči
sobě samým, když voláni jste byli k víře a
neuvěřili jste.“
(11) Řeknou: „Pane náš,
dvakráte dal's nám zemříti' a dvakráte
vzkřísil's nás: přiznáváme viny své:
zdaž není možnosti vyjíti odtud?“
(12) „Toto jest údělem
vaším proto, že když vzýván byl Bůh
Jediný, nevěřili jste; a když spolčováno bylo
s ním, věřili jste: a rozsouzení
přináleží Bohu, Nejvyššímu, Velkému.“
(13) Onť jest to, jenž ukazuje
vám znamení svá a sesílá vám s nebe
výživu: však nebude pamětliv toho, leda ten, jenž
kajícně k Bohu obrátí se.
(14) Pročež vzývejte Boha,
upřímnými jsouce k němu ve víře, i
když neradi to vidí nevěřící.
(15) Povznešený na
nejvyšší stupeň, Pán trůnu,
vysílá ducha svého, ze svého rozkazu, na koho chce ze
služebníků svých, aby varoval ohledně dne setkání,
(16) dne, kdy vyjdou (z hrobů) a
kdy nebude skryto Bohu ohledně jich pranic. Komu
přináležeti bude moc (veškerá) v den (onen)? Bohu Jedinému, Vítěznému!
(17) V den ten odměněna bude
každá duše dle toho, co vydobyla si; v den ten nebude
křivdy; neb Bůh zajisté rychlým jest v
účtování.
(18) A varuj je přede dnem
blížícím se, kdy srdce lidí stoupati budou jim
k hrdlu, dusíce je; a kdy nebude nepravostným
přímluvce, jemuž by bylo popřáno sluchu.
(19) Bůh dobře zná
zrádné oči a vše, co skrývají
(20) A Bůh rozsuzuje dle pravdy;
však ti, které oni vzývají vedle něho,
nerozsuzují o ničem: jedině Bůh dojista vše
slyší a obzírá.
(21) Což necestovali v zemi a
neviděli, jaký byl konec těch, kdož před nimi byli?
A byli mocnější jich silou a větší zanechali
stopy v zemi: však stihl je Bůh (trestem) za viny jejich a nebylo jim proti Bohu
ochránce.
(22) To proto, že přišli k
nim proroci jejich s jasnými důkazy a oni neuvěřili:
pročež trestem stihl je Bůh, neb on silný jest a
přísný v trestání.
(23) Kdysi poslali jsme
Mojžíše se znameními našimi a mocí zjevnou,
(24) k Faraonovi a Hámánovi a
Qárúnovi, však (tito) řekli: „Kouzelník jest to, (velký)
lhář!“
(25) A když přišel k nim s
pravdou od nás, řekli: „Zabte syny těch, kdož
uvěřili s ním, a živte dcery jejich!“ Však lest
nevěřících jenom selhala.
(26) A řekl Farao: „Nechte mne, abych
zabil Mojžíše: pak nechť volá si k Pánu
svému! Zajisté bojím se, že změní vaše
náboženství a zavede tak v zemi pohoršení.“
(27) I řekl Mojžíš:
„Zajisté útočiště béřu u Pána svého a Pána
vašeho, přede všemi pyšnými, kdož
nevěří v den súčtování.“
(28) A řekl muž
VĚŘÍCÍ z rodu Faraonova, jenž skrýval
víru svou: „Zdaž zabijete muže proto, že
říká: ‚Pánem mým jest Bůh‘, a jenž
přišel k vám s jasnými důkazy od Pána
vašeho? Je-li lhářem, na něho padne lež jeho; a
je-li pravdomluvným, postihne vás něco z toho, co slibuje
vám: zajisté pak Bůh nevede (pravou
cestou) toho, jenž
výstředníkem jest a (velkým) lhářem!
(29) Lide můj, dnes máte moc a
vládnete v zemi, však kdo pomůže vám proti
hněvu božímu, padne-li na nás?“ Řekl Farao:
„Já ukazuji vám pouze to, co (sám) vidím; a vedu vás jedině
cestou správnou.“
(30) Tehdy řekl ten, jenž byl
uvěřil: „Lide můj, obávám se, že přijde
na vás den podobný dnu spojenců:
(31) podobný případu
lidu Noemova, a (kmene) 'Ád a Tsemúd, a těch, kdož
přišli po nich: a Bůh jistě nežádá si
učiniti útisk služebníkům svým.
(32) Lide můj, jáť pak
bojím se, že přijde na vás den vzájemného
volání:
(33) den, kdy obráceni budete
zády zpět a vrženi v peklo: a nebude vám
ochránce proti Bohu, neb koho Bůh v blud zavádí, tomu
není vůdce!
(34) Vždyť přišel k
vám již před tím Josef s jasnými důkazy;
však nepřestali jste pochybovati ohledně toho, s čím
byl přišel k vám. Až když zhynul, řekli jste:
‚Nevzbudí Bůh po něm proroka.‘ Takovýmto způsobem
zavádí Bůh toho, jenž výstředníkem
jest a pochybovačem.
(35) Ti, kdož hádají se
ohledně znamení božích, aniž by
zmocnění jaké bylo přišlo jim, vzbuzují velkou
zášť Boha a těch, kdož uvěřili: takovýmto
způsobem zapečeťuje Bůh srdce všech pyšných,
urputných.“
(36) Řekl pak Farao:
„Hámáne, postav mi palác, aby dosáhl končin,
(37) končin nebes a abych vylézti mohl
až k Bohu Mojžíšovu: neb zajisté mám jej za
lháře!“ Takto zkrášleny byly v očích
Faraona zlé skutky jeho, a odvrácen byl od stezky (pravé):
takže lstivé úklady jeho skončily pouze zkázou.
(38) A řekl ten, jenž byl
uvěřil: „Lide můj, následujte mne i povedu vás
stezkou správnou.
(39) Lide můj, zajisté tento
život pozemský jest jen (pomíjejícím) požitkem: zajisté pak život
budoucí jest obýváním trvalým.
(40) Kdožkoli koná zlo, bude
odměněn jen stejným jemu; a kdožkoli koná dobro,
muž či žena, a jest věřícím — tito v
pravdě vejdou v zahradu (ráje) a obdařeni budou v ní (blahy) bez
počtu.
(41) A lide můj, jak to přijde,
že já zvu vás ke spáse a vy že zvete mne k ohni (pekelnému)?
(42) Zvete mne, abych zapřel Boha a
spolčoval s ním něco, o čemž nemám
vědomosti: já pak zvu vás k Mocnému,
Odpouštějícímu.
(43) Není pochyby o tom, že to,
k čemu vy zvete mne, nemá býti vzýváno ani v
životě pozemském, ani v budoucím; a že k Bohu bude
návrat náš, a že výstředníci budou
obyvateli ohně.
(44) Pak vzpomenete si na to, co
říkám vám: a poroučím věc svou Bohu,
neb Bůh (dobře) pozoruje služebníky své.“
(45) I ochránil jej Bůh
před zlem, jež lstivě kuli proti němu a obklopily rod
Faraonův bědy trestu:
(46) oheň, jemuž
vystavováni jsou z jitra i s večerem: a v den, kdy nadejde hodina (soudu),
řečeno jim bude: „Vstupte, lidé Faraonovi, do trestu
nejpřísnějšího!“
(47) A když spor povedou mezi sebou v
ohni, řeknou ti, kdož slabými byli, k těm, kdož
pyšni byli: „My následovali jsme vás: můžete tedy
pomoci nám od části (trestu) ohně?“
(48) I řeknou ti, kdož pyšni
byli: „My jsme teď všichni v něm: zajistéť Bůh
již rozsoudil mezi služebníky svými.“
(49) A řeknou ti, kdož budou v
ohni, ke strážcům pekla: „Vzývejte Pána svého,
aby slevil, nám aspoň den z muk těchto.“
(50) Řeknou (tito): „Zdaž nepřišli vám proroci
vaši s jasnými důkazy?“ Řeknou: „Zajisté.“ Řeknou
strážcové: „Volejte tedy (o
'pomoc)!“ Však volání
nevěřících jen ztrácí se v
bloudění.
(51) Myť pak zajisté přijdeme na
pomoc prorokům svým i těm, kteří
uvěřili, v životě pozemském a v den, kdy povstanou
svědkové:
(52) v den, kdy neprospěje
nepravostným omluva jejich, však zlořečení na
ně padne a dáno bude jim zlé přebývání.
(53) Kdysi již dali jsme
Mojžíšovi Vedení a učinili jsme syny Israele
dědici Knihy,
(54) aby Vedením a
Napomenutím byla lidem (pronikavého) rozumu.
(55) Vyčkej tedy (trpělivě):
zajisté slib Boha pravdivým jest: a pros za odpuštění
hříchu svých a vyvyšuj Pána svého ve
chvále jeho; s večerem i za jitra.
(56) Zajisté pak ti, kdož
hádají se ohledně znamení božích beze
všeho zmocnění, v srdcích svých pouze
pýchu chovají, však nedosáhnou jej. Pročež
vezmi útočiště u Boha, neboť on vše
slyší a obzírá.
(57) Stvoření nebes a země
zajisté větší jest stvoření lidstva: však
většina lidí není si toho vědoma.
(58) Nejsou si rovni slepí a
vidoucí; taktéž se ti, kdož uvěřili a konají
dobré skutky, a zle činící, jak málo jste toho
pamětlivi!
(59) Zajisté pak hodina (soudu)
přijde, není pochyby o ní: však většina
lidí tomu nevěří.
(60) A řekl Pán
váš: „Vzývejte mne a vyslyším vás: ti
pak, kdož v pýše odvracejí se od sloužení
mi, v peklo vejdou potupeni.“
(61) Bůh to jest, jenž
učinil vám noc, abyste odpočívali v ní, a den k
vidění. Bůh zajisté velkým jest v milosti
vůči lidem: však většina lidí není za to
vděčna.
(62) Totoť jest Bůh, Pán
váš, Stvořitel, všeho: není Boha, kromě
něho! Jak tedy můžete odvraceti se od něho?
(63) Takto odvraceli se od něho ti,
kdož znamení jeho zapírali.
(64) Bůh jest to, jenž
učinil vám zemi pevným podkladem a nebesa budovou: a dal
vám podobu a krásnými učinil Podoby vaše: a
dobrými věcmi vyživuje vás. Totoť jest Bůh,
Pán váš: i požehnán budiž Bůh.
Pán veškerenstva!
(65) Onť jest Živoucí:
není Boha, kromě něho! Pročež vzývejte jej,
upřímnými jsouce k němu ve víre: chvála
Bohu, Pánu veškerenstva.
(66) Rci: „Zajistéť
zakázáno bylo mi, abych vzývá ty, jež
vzýváte vedle Boha, když jasné důkazy byly dány
mi Pánem, mým: a nakázáno bylo mi, abych odevzdal
se do vůle Pána veškerenstva.“
(67) Onť jest to, který
stvořil vás z prachu, poté pak z kapky (semene), pak z krve sražené: na to pak
dává vyjíti vám (z
lůna) jako nemluvně, aby nato dal
dosíci vám věku dospělého: pak abyste dosáhli
staroby — ač některý z vás umírá
před tím — a tak abyste dosáhli lhůty (vám)
předurčené, a možná, pochopili.
(68) Onť jest to, který
vzbuzuje život a umrtvuje: a když rozhodne něco, řekne jen:
„Staň se!“ a stane se.
(69) Zdaž neviděl's ty,
kteří hádají se ohledně znamení
božích? Jak mohli býti tak oddáleni?
(70) A ti, kdož vylhanou,
nazývají Knihu a to, s čím poslali jsme proroky své,
dobře zvědí,
(71) až chomouty budou na
šíjích jejich a řetězy, jimiž taháni
budou
(72) v plamen (pekelný) a pak v ohni sžíháni budou!
(73) Pak řečeno bude jim: „Kde
jsou ti, jež s Bohem spolčovali jste a ctili
(74) vedle Boha?“ Řeknou: „Ztratili se
nám! Ale my nevzývali jsme pranic předtím.“
Takovýmto způsobem v blud zavádí Bůh
nevěřící.
(75) „Toto jest odměna vaše za
to, že neoprávněně radovali jste se na zemi a zpupně
se chovali!
(76) Vstupte do bran pekla, v
němž (přebývati) budete věčně: jak špatné bude
přebývání hrdopýšků!“
(77) I vyčkávej
trpělivě; zajisté slib Boha pravdivý jest: a ať již
ukážeme ti něco z toho, co slibujeme jim, aneb vezmeme tě
k sobě dříve, k nám navráceni budou!
(78) A před tebou již poslali
jsme proroky: o některých vyprávěli jsme ti, a o
některých jsme ti nevyprávěli; a
nepříslušelo prorokovi, aby předvedl znamení jaké,
leda z dopuštění božího. Však když
přijde rozkaz boží, tehdy rozsouzeno bude dle pravdy a
záhubě propadnou ti, kdož za marnost jej prohlašovali.
(79) Bůh to jest, jenž
učinil vám dobytčata, abyste jezdili na některých
a z některých měli potravu.
(80) A máte z nich prospěch
mnohý; a abyste dosáhli pomocí jich zámyslů
niter svých, na nich i na lodích jste nošeni.
(81) Tak ukazuje vám Bůh
znamení svá: a které ze znamení božích chcete
zapírati?
(82) Což necestovali zemí a
neviděli jaký byl konec těch, kdož byli před nimi? A
byli početnějšími jich a mocnější silou
a stopami, jež zanechali v zemi: a přece pranic neprospělo jim
konání jejich!
(83) Však když přišli
jim proroci jejich s jasnými důkazy, holedbali se oni tím,
co měli z vědění: i obklopilo je to, čemu se byli
vysmívali.
(84) A když viděli sílu
hněvu našeho, řekli: „Uvěřili jsme v Boha Jediného a
zavrhujeme to, co byli jsme s ním spolčovali.“
(85) Však tehdy již
neprospěla jim víra jejich — poté, když byli shlédli
sílu hněvu našeho — dle zvyklosti Boha, jež
předtím již byla vyplnila se nad služebníky jeho.
A tak na místě propadli záhubě
nevěřící!
Fussilat
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Há. Mím.
(2) Seslání od Milosrdného,
Slitovného!
(3) Kniha, jejíž
znamení ROZDĚLENA byla jako Korán arabský pro lid
vědoucí:
(4) (aby
byl) věštitelem a varovatelem —
však většina jich vzdaluje se a nenaslouchá.
(5) A říkají:
„Zastřena jsou srdce naše před tím, k čemu zveš
nás: a v uších našich tíha jest: mezi
námi a tebou jest clona. Dělej si, (jak
chceš): my (též
tak) dělati si budeme.“
(6) Rci: „Jáť zajisté pouze
jsem člověk, jako vy: vnuknuto pak mi jest, že Bůh
váš jest jen Bohem Jediným! Kráčejte tedy
přímo k němu a proste jej za odpuštění — a
běda mnohobožcům!
(7) Těm, kteří
nedávají (povinné) almužny a v život budoucí již
nevěří!
(8) Těm pak, kdož
uvěřili a konají dobré skutky, zajisté připadne
odměna bezvýhradná.“
(9) Rci: „Zdaž nechcete
věřiti v toho, jenž stvořil zemi ve dvou dnech a
činiti mu chcete rovné? Onť Pánem jest veškerenstva!
(10) On učinil na ní temena
hor, a požehnal jí, a ustanovil po ní různé potraviny
ve čtyřech dnech, rovným dílem pro (všechny)
žádající.
(11) Pak vznesl se na nebe, jež bylo
pouhým dýmem, a řekl jemu i zemi: „Pojďte ke mně,
ať poslušné již, či proti vůli své.“ I řekly nebe
i země: „K tobě jdeme, poslušně!“
(12) I ustanovil je na sedmero nebes ve
dvou dnech, a vnukl každému nebi činnost jeho: a ozdobili jsme nebesa
nejspodnější pochodněmi a strážci takovéto
bylo určení Mocného, Vševědoucího!“
(13) A když odvrátí se,
rci: „Varuji vás před úderem bouřným,
podobným onomu, jenž zachvátil (kmeny) 'Ád a Tsemúd!“
(14) Když přišli k nim
proroci jejich zpředu jich i ze zadu, nabádajíce je, aby
nevzývali ničeho, kromě Boha, řekli: „Kdyby byl
chtěl Pán náš, byl by seslal anděly; myť
zajisté v to, s čím posláni jste byli,
nevěříme.“
(15) Pokud se týče (kmene)
'Ád, pyšně chovali se v zemi beze všeho
oprávnění, a řekli: „Kdož
mocnějším nás jest silou?“ Což neviděli,
že Bůh to byl, jenž stvořil je, a že tedy on byl
mocnějším jich (silou)? Znamení naše pak popírali.
(16) I poslali jsme na ně vichr
bouřný ve dnech zlověstných, abychom dali okusiti jim
trestu potupného v životě pozemském: však trest života
budoucího potupnější bude a nebude jim pomoženo.
(17) A pokud se týče (kmene)
Tsemúd, dali jsme mu (dobré) vedení; však raději měl
slepotu, než dobré vedení — pročež zachvátil je
úder bouřný trestu hanlivého za to, co vydobyli si.
(18) Zachránili jsme pak ty,
kdož uvěřili a báli se Boha.
(19) A (přijde) den, kdy shromážděni budou
nepřátelé Boha k ohni, jdouce v řadách;
(20) a když dojdou k němu,
dosvědčí proti nim sluch i zrak i kůže jejich to, co
byli činili.
(21) A řeknou kůžím
svým: „Proč svědčíte proti nám.“
Řeknou: „Dal výřečnost nám Bůh; ten,
jenž dal výřečnost všemu: onť stvořil vás
po prvé a k němu budete navráceni.
(22) A nemohli jste ukrýti se tak,
aby nesvědčily proti vám sluch a zrak váš, a
kůže vaše; nýbrž mnili jste, že Bůh
neví mnoho z toho, co činíte.
(23) A tato domněnka vaše, kterou
měli jste o Bohu, zničila vás: a stali jste se z oněch,
již záhubě propadli.“
(24) A i kdyby nyní
trpělivě vyčkávali, přece obydlím jejich bude
oheň (pekelný); a i kdyby prosili o prominutí, nebude
prominuto jim.
(25) Přisoudili jsme jim pak (věrné)
soudruhy i zkrášlili ve zracích jejich, cokoliv před nimi
bylo i co vzadu. A pronesen byl nad nimi (právem) rozsudek, jaký (pronesen
byl) nad sbory Džinnů a
lidí, které zašly před nimi: zajisté záhubě
propadli.
(26) A říkají ti,
kdož neuvěřili: „Nenaslouchejte tomuto Koránu a
přehlušte jej hovorem, abyste možná překonali (čtoucí jej).“
(27) Však dojista dáme okusiti
těm, kdož neuvěřili, trestu přísného, a dojista
odměníme je dle nejhorších skutků jejich.
(28) Takováto jest odměna
nepřátel Boha: oheň jim schystán jest! V něm
přebývání bude jim věčné, odměnou za
to, že znamení naše popírali.
(29) A řeknou (pak) ti, kdož neuvěřili: „Pane
náš, ukaž nám ty, kdož zavedli nás, z
Džinnů a lidí: hodíme je, jedny i druhé, pod nohy
naše, aby byli z nejspodnějších!“
(30) Zajisté pak na ty, kdož
říkají: „Pánem naším jest Bůh,“ a
poté béřou se přímo k němu, sestupují andělé,
(říkajíce jim): „Nebojte a nermuťte se, nýbrž
radujte se ze zahrady (ráje), jež slíbena byla vám!
(31) My ochránci jsme vašimi v
životě pozemském i budoucím: budete míti v ní,
cožkoli žádají si duše vaše, vše,
oč si požádáte,
(32) jako pohostinství
Odpouštějícího, Milosrdného!
(33) Kdo, krásněji mluví
toho, jenž vzývá Boha, a koná dobré skutky, a
praví: „Jsem jedním z odevzdaných do vůle
boží?“
(34) Nejsou rovny si (skutky) dobré a
špatné. Odplácej (špatné) tím, co jest lepší: a hle,
ten, mezi nímž a tebou bylo nepřátelství, jako
by stal se ti přítelem vřelým.
(35) Avšak nedosáhnou tohoto
leda ti, kdož trpělivě vytrvávají: a
nedosáhne toho leda ten, jenž štěstí má
velké.
(36) A kdyby rozjitřilo tě
nějaké svádění Satanovo, hledej
útočiště u Boha, neb on
všeslyšící jest, vševědoucí.
(37) Ze znamení jeho jsou den a noc,
a slunce a měsíc: pročež nepadejte na tváře
své před sluncem ani před měsícem, nýbrž
padejte na tváře své před Bohem, jenž stvořil je
oba, chcete-li jej uctívati.
(38) A jsou-li pyšni? — za to ti,
kdož jsou u Pá na tvého, pějí chválu jeho
nocí i dnem a neunavují se!
(39) A ze znamení jeho jest, že
vidíš zemi schlíplou: však když sešleme na ni
vodu, vzpruží se a vzedme. Zajisté ten, jenž
vzkřísil ji, jest též křisitelem mrtvých,
neboť on nade všemi věcmi moc má.
(40) Ti, kteří
zneuznávají znamení naše, nejsou skryti nám —
a zdaž ten, jenž vržen bude v oheň (pekelný), bude lépe na tom, než ten, kdo přijde
v bezpečí vstříc dnu
zmrtvýchvstání? Čiňte si, (jak chcete):
Bůh zajisté skutky vaše (dobře) obzírá.
(41) Zajisté ti, kdož
neuvěřili v Napomenutí, když přišlo jim — a
přece v pravdě jest to Kniha skvostná!
(42) Nedostihne jí marnost, ni
zpředu, ni ze zadu: (jest to) seslání Moudrého, Chvály
hodného!
(43) Nic není ti
říkáno, co by nebylo bývalo říkáno
prorokům před tebou: zajisté pak Pán tvůj má v
moci odpuštění, ale též trest bolestný.
(44) A kdybychom byli učinili jej
Koránem cizojazyčným, byli by říkali: „Proč
nebyla ROZDĚLENA nám znamení jehož (Korán)
cizojazyčný a (lidu) arabskému?“ Rci: „Onť pro ty, kdož
uvěřili, Vedením jest a vyléčením, a pokud se
týče těch, kdo nevěří, v uších
jejich jest tíha a jsou vůči němu slepi: na ně
voláno jest z místa dalekého.“
(45) A kdysi již dali jsme
Mojžíšovi Knihu a mínění o ní
rozešla se; nebýti pak slova předeslaného Pánem
tvým, bylo by bývalo již rozsouzeno mezi nimi: neb zajisté
byli ohledně Knihy v pochybnosti podezřívané.
(46) Kdokoli činí dobro,
činí tak ve prospěch své duše: a kdokoli činí
zlo, tedy proti ní: a Pán tvůj jistě
neukřivďuje služebníkům svým.